Vychovávám 2 děti úplně sama. Moje děti jsou nakrmené, oblečené, čisté a mají vše, co potřebují. Ale moje chůva mi řekla něco, co mě opravdu zasáhlo. Pracuji na plný úvazek, uklízím, vařím, starám se o děti atd. Vše sama. Nemám čas pro sebe a to málo času, co mám, se snažím trávit s dětmi. Poslední dobou jsem hodně unavená. V době, kdy v 17 hodin dostanu své děti od jejich chůvy, jsem už psychicky vyčerpaná. Potom, jakmile vkročím do svého bytu, musím začít připravovat děti na večeři a pak do postele, pokud chci, aby se probudily svěží na další celý den. O všechno se perou. Hračky, deky, můj telefon, všechno. Musím vyměnit 2 plenky, vyčistit jim zuby, vyčesat je, nakrmit je snídaní a pak je dostat do autobusu v 7:45.

Odtud mám 45 minut na to, abych se oblékla, něco snědla, vychutnala si šálek kávy a pak šla rovnou do práce. Celý den trávím v práci. Můj syn mě hodně žádal, abych mu četla, ale když si sednu, jsem tak unavená, že nemůžu udržet oči otevřené. Můžu říct, že ho to zklamalo a zabíjí mě to pokaždé, když mu řeknu ne, ale jsem jen jedna osoba. Moje děti na mě neustále visí. Chytají mě za ruce, nohy, vlasy, chodidla. Vždy mě žádají o věci, které mohou udělat sami. Moje dcera neustále pláče. Své děti miluji a udělala bych pro ně cokoliv, ale jsem unavená. Nemám pomoc, moje máma je nemocná a moc nepomáhá, i když se cítí dobře. Můj táta je alkoholik a nelze mu věřit.

Otec mého syna se teprve nedávno se mnou začal znovu bavit, nicméně téměř nikdy to není o jeho synovi. Předtím mi moje chůva řekla, že můj syn si přeje, abych mu četla víc. Trhalo mi to srdce. A A moje dcera cítí zklamání, když ji požádám, aby se mě přestala dotýkat a dala mi trochu prostoru. Cítím se jako selhání svých dětí. Každý den se probouzím s vědomím, co den přináší, a s vědomím, že na konci toho všeho budu sama plakat s vědomím, že jsem toho neudělala dost. S vědomím, že nemám čas znovu číst svým dětem, s vědomím, že jsem příliš nepříjemná. Nevím, co mám dělat. Přes den je prostě na všechno málo času a já vím, že moje děti tím trpí…